MAKSUD IBRAGIMBEKOV

ZA VŠECHNO
DOBRÉ
SMRT

Kdyby nebylo toho proklatého batohu, byl by život hned snesitelnější - ale co říkám snesitelnější, to je málo, byl by krásný, ba dokonce šťastný, byl by báječný. I když na druhé straně je pravda, že slunce by zůstalo sluncem, pokud je ovšem možné nazývat takhle krásně tu příšernou výheň tam nahoře. Mám pocit, jako by mi někdo namířil lupu na hlavu, přímo na temeno, a neuhne s ní a čeká, jak to dopadne. Hlava je tak rozpálená, že se k ní ani komár nepřiblíží, zřejmě se bojí, že by se popálil. Je to ale zajímavé, jak hloupě je člověk zařízen - zvenku je mokrý, pot se z něj line, až to kape se špičky nosu, ale v ústech je sucho jako na poušti a hrdlo je vyprahlé.
A stezka nebere konce a přitom stále stoupá vzhůru. Od chvíle, kdy jsme vyšli z tábora, jsme nešli ani kousíček po rovině, stále jen vzhůru, a zdálo se, že s každým kilometrem je stoupání prudší a prudší, pořád lezeme do kopců, a ještě jakých! Malý kavkazský hřbet - ještě dobře že ne Velký, tam by bylo asi ještě hůře. A k průsmyku je to určitě aspoň deset kilometrů, méně jistojistě ne! Nejraději bych se svalil na zem a zavřel oči - už prostě nejsem s to jít dál. Mám hroznou chuť sundat se zad batoh a hodit jej do propasti nalevo a ještě se podívat, jak se tam dole rozplácne o kameny. Ani trojbarevné baterky by mi nebylo lito, ani fotoaparátu. Proč jsem vlastně s nimi šel? Měl jsem jet klidně autobusem tak jako ostatní. Dvě hodiny jízdy a byl bych doma. Doma - co mě vlastně čeká doma? Maminka hned řekne, že jsem ji poslední den zkazil

Pokračovat

celou dovolenou. Když uvidí, že nejsem v autobuse, a jak jí Dimka vyřídí můj vzkaz, že přijdu večer přes hory pěšky, ať se proto nerozčiluje, tak se určitě hned rozčilí a řekne, že všechny normální děti mohly jet autobusem, že jen já jsem takový necita, že na všechny zapomenu, že myslím jen na své vlastní potěšení. Ta by teď koukala na mé potěšení! Otec bude samozřejmě jako vždy v takových případech na mé straně a namítne, že v tom nevidí nic špatného, jen ať si chlapec zvyká na samostatnost. A pak maminka řekne, že té tatínkovy "samostatnosti" má už po krk a že nechce nic jiného, než normální klidný lidský život a ne tenhle blázinec, ve kterém musí žít a že z těch zbytečných starostí už teď předčasně zestárla a vypadá o dvacet let starší než její přítelkyně. A tu se otec začne smát a řekne, že maminka zas jednou plácá hlouposti, protože je nejen krásnější než její přítelkyně, ale že je nejkrásnější ze všech žen v Baku a vůbec v Ázerbajdžánu a možná i v celém Sovětském svazu. Moje maminka je totiž opravdu krásná a vůbec není stará. Doma se takhle občas hádá jen proto, že by velice chtěla, aby tatínek změnil povolání. Můj otec je naftař a pracuje v moři na umělých ostrovech. Když tam někde daleko od břehů postaví nový ocelový ostrov, otec jej se svou brigádou hned převezme od stavbařů, zmontují tam vrtnou soustavu a začnou vrtat. Jakmile narazí na naftu, předají ostrov těžební brigádě a jdou dál. Jejich rukama už prošlo celé souostroví, znám to z mapy. Otec mi stále slibuje, že až bude pěkné počasí, že mě jednou vezme na ostrovy s sebou, jenže maminka mi to nedovolí. Říká, že ví, jak by to dopadlo. Sotva prý přijedeme s otcem na ostrovy, začne řádit severák a to je konec. Když duje nord, jak se mu v Baku říká, tak se z ostrovů na břeh nedostaneš ani vrtulníkem, ani kutrem a můžeš tam sedět třeba celý měsíc. Jestliže je počasí normální, pak je to jiné. To otec vždycky po deseti dnech přijede domů na celý týden, takovou má dovolenou. A jako naftař vydělává také pěkné peníze, jenže maminka říká, co jí je po penězích, když nikdy neví, jestli se otci při práci tam na moři něco nestalo. Často je proto velmi nervózní a když je v noci bouřka, tak nemůže ani spát, jaké má obavy. Jenže otec svou práci za žádnou cenu opustit nechce. I když skoro ve všem s maminkou souhlasí, v tom jí prostě nikdy nedá zapravdu. Letošní dovolenou strávil otec s námi poprvé celou, ani jednou neřekl, že musí nutně na dva nebo tři dny odjet, jenom jednou zajel do údolí na poštu zatelefonovat do Baku, ale jinak byl pořád s námi a to nebývá každý rok.

Jenže já už opravdu nemohu dál. Nohy pode mnou klesají. Nemám jim říci, ze už jsem načisto vyřízený? Ne, to by nestálo zato, nebylo by to k ničemu. Budou se jenom posmívat, že mám sice čtyři oči, ale žádnou sílu a ještě mi dají herdu do zad. A před Kamou! Že jsem se jenom rozhodl jít s nimi! Vždyť jsem vlastně ani nechtěl. Docela přesně si teď vzpomínám, že jsem nechtěl. Už jsem se chystal říci Alikovi, že nepůjdu pěšky, dokonce mi ani nevadilo, že se mi Sabir posmívá a tvrdí, že já smím jít bez výslovného dovolení své maminečky tak nanejvýš do školy, jenže najednou Kama řekla: "A co do něho mluvíte, já si myslím, že on stejně chce jít s námi." Řekla: chce. Nic takového jsem nechtěl. Nicméně najednou slyším sám sebe, jak říkám: "Jdu s vámi".

Ale teď jdou jenom oni, kdežto já sotva klopýtám. Pravda, i oni se už přestali bavit, jdou mlčky, těžce dýchají. Copak se nezastaví až v průsmyku? Někdo přece musí říct první, že už nemůže. Jenže to oni nikdy neřeknou. Ani Sabir, ani Alik to neřeknou, i kdyby měli umřít, tak taková slova z úst nevypustí.
A to všechno kvůli Kamě. Každému hlupákovi je jasné, že jsou do ni oba zamilovaní. Ale ani Kama není ještě úplně vyčerpána. Kama je ovšem zdravá a silná, je skoro stejně velká jako Alik a jen o něco menší než Sabir. Jenže je také o hlavu větší než já. To není ovšem nic zvláštního, v naší třídě jsou