... Jenže rudý muž na nic nečíhal.
Pronásledovali ho.
Když kopyta kráčejícího koně zazvonila o kameny kdesi dole pod plošinou, na kterou uprchl, sebral všechny síly a s prudkým oddychováním sebou hodil směrem do stínu. Dopadl na plochý balvan, uhlazený staletou erozí ... Najde v sobě vůbec někdy sílu zvednout se a prchat dál? Pohled mu zoufale bloudil po divoké změti skalisek pod ním, hledal sráz, který by jeho pronásledovatele donutil odbočit z cesty. Ale sráz plný balvanů končil na všech stranách drobnou sutí v údolí. Od svítání ho ten druhý s indiánskou trpělivostí tlačil k této pasti. Teď už mu zbývalo jen čekat, kdy se nepřítel objeví, střetnout se s ním a zemřít. Jeho kmen se nikdy nedozví, jak se stalo, že třicet jeho bojovníků bylo zaskočeno v kaňonu Mrtvé řeky a pobito bílými tvářemi ... On byl jediný, kdo mohl své bratry varovat a uchránit je nových léček, v nichž naleznou smrt. A padne rovněž. Tato myšlenka jej trýznila víc než hanba, že prchá před zrádcem ...
Protože od svítáni do osudné chvíle, kdy všichni jeho druzi padli pod výstřely bílých, ho pronásledoval muž jeho kmene !
Koňská kopyta náhle přestala bušit do kamení. Ze suti stoupal hlas ... "Vzdáš se? Jsi sám a beze zbraně ... Myslíš, že budeš prchat ještě dlouho ?"
Obličej prchajícího se stáhl v hořkém výrazu. Ta výzva, pronesená v jeho vlastním jazyce a mužem stejné krve, nesnesitelně ranila jeho přímou a hrdou duši. Je možné, aby nějaký Apač byl vůči bílým tak podlézavý ? Jak byli chytří, že použili služeb takových zbabělců! Od svítání by bílí ztratili stokrát jeho stopu, i ti nejzkušenější. Ale tento přeběhlík, ten zrádce, který svou znalost prérie dal do služeb nepříteli, ho dovedl sledovat bez jediné mýlky!
Hlas se ozval znovu, tentokrát poněkud blíže ...
"Vzdáš se ? Už jsem s tebou měl dost práce ! Nemysli si, že budeš moci využít tmy ..."
Vzdát se ! Copak ten pes docela zapomněl zákony svého kmene ? Viděl kdy kdo, aby se Apač vzdal bez boje ?
Uprchlíkovy chvějící se prsty sevřely kámen. Plazil se k okraji svého úkrytu, odkud mohl přehlédnout sutiny. Uviděl, jak uprostřed kamenné řeky stojí nepohnutě jezdec a poprvé od svítání viděl svému pronásledovateli přímo do obličeje. Nikdy tu tvář neviděl, ale nemohl se mýlit: vysoké lícní kosti, široké čelo, úzké oční štěrbiny prozrazovaly zrádcův apačský původ. Měl zahnědlejší pleť než severní kmeny. Arivaipas ? Tsatinee ? Tondo ? Co na tom ...
Jezdec byl Indián, přeběhlík, který se dobrovolně znectil tím, že na sebe vzal nenáviděnou uniformu bílých mužů !
Jezdec sestoupil s koně a lehce šplhal po balvanech s puškou přitisknutou k hrudi. Byl od štvance pouhých dvacet kroků, když ho do ramene zasáhl kámen. Zapotácel se pod nárazem a znovu se narovnal, právě včas, aby se stačil vyhnout dalšímu kameni ...
"Ztratil jsi rozum? Čeho chceš těmi ubohými kameny dosáhnout? Běžel jsi celý den a nohy tě už neposlouchají. Proč kladeš odpor?"
Apač na plošině zaklel a ustoupil do stínu. Zády se opřel o skálu, v pěsti drtil tomahavk a díval se, jak se zrádce k němu blíží ...
Indiánský špeh teď držel pušku za hlaveň. Udělal krok, pak druhý ... a Apač se naň vrhl s pozdviženým tomahavkem. Zapadající slunce se na oceli pušky zatřpytilo rudými hvězdami, ještě než ve velkém oblouku dopadla ...
"Zrádče! Kdybych měl nějakou zbraň, nikdy bys mě nedostal !"
Špeh se opíral o pušku, kterou držel na zkřížených nohách. Zvedl hlavu. Bez odpovědi pozoroval svého zajatce. Připoutal jej po apačském způsobu mezi čtyři kameny, pevně zaražené v zemi.
"Jsi zrádce ! Proč jsi mě nezabil ?"
Apač se snažil pozvednout na loktech, ale prudká bolest ve zraněné šíji ho srazila zpět.
"Šel jsem celý den za tebou a měl jsem stokrát příležitost tě zabít, jenže jsem tě chtěl dostat živého, jak to chce plukovník. Nejsi snad Mangusův syn, tedy skvělé rukojmí?"
Apačovy rty se pohrdlivě zkřivily. Nyní pochopil, proč jedině on unikl při vraždění u Mrtvé řeky a proč se mu zběh tak vytrvale pověsil na paty. Syn náčelníka, který vedl ze všech nejzuřivěji válku proti bílým! "Žlutá liška" byl skutečně skvělé rukojmí !
"Jsi zrádce !" Od chvíle, kdy nabyl vědomí, tak indiánského špeha oslovoval. "Jsi zrádce a zemřeš jako zrádce. Buď tě dopadnou naši, nebo bílé omrzí tvé služby a vzpomenou si na barvu kůže ... Prérie tě zavrhne. Budeš vyvržen odevšad. Jen se na sebe podívej! Netíží tě uniforma? Uniforma, kterou nosí ti, co vraždí tvůj rod? Ne, asi ne. Snad jsi na ni hrdý ..."
"Dost ! Mlč ... nebo ..."
Špeh náhle vstal a namířil na zajatcovu hruď. Apač se usmál ...
"Ne, nevystřelíš? Nemůžeš mě zabít, protože tví páni by s tebou nebyli spokojeni! Nedali by ti zlatý prýmek, a ty tak toužíš připnout si jej na rameno!"
Celou noc "Žlutá liška" špeha dráždil, házel po něm posměšnými a vzápětí výhružnými slovy. V hlavě mu vzklíčil šíleně odvážný plán. Aby jej mohl provést, musel vyvolat hněv svého protivníka ... Ten zůstával dosud lhostejný; teď však konečně začínal jevit první známky netrpělivosti ...
"Nařizuji ti, abys mlčel!" vybuchl zrádce. "Stejně už dlouho kejhat nebudeš ! Za rozbřesku je oddíl tady ..."
"Žlutá liška" věděl, že se bílé tváře brzy objeví, špeh jistě posel cestu značkami. Bude mít čas provést svůj plán, než bílí přijedou? Cítil, že se mu síly vracejí, ale kožené řemínky, které mu přeřezávaly zápěstí a kotníky, stále znemožňovaly každý pohyb ...
Špehovy oči stále častěji zalétaly k obzoru, kde světlo nového dne bojovalo s tmou. Apač uhodl jeho myšlenky ...
"Jestli tví pánové nepřijdou, budeš se muset rozhodnout a zabít mě ... anebo mě vzít s sebou na koně."
"Žlutá liška" tušil, jaký zmatek se odehrává v duši toho druhého.
"Přijdou!" vykřikl zrádce. "Najdou mé značky!"
Chodil kolem svého zajatce, očividně znepokojen. A náhle se sklonil k Apačovi ...
"Přestaň se na mě tak dívat!"
"Žlutá liška" vnořil svůj pohled do očí zrádce.
"To je zvláštní," tiše zašeptal. "Mám teď dojem, že ty jsi můj zajatec ... Žiješ život bílých, nosíš jejich odporný oblek, ale nejsi svobodný člověk!"
A spoutaný Indián se radostně zasmál.
"Jsi pouhý otrok! Nicotný otrok v modrém stejnokroji!"
Špeh se roztřásl hněvem a sevřel pušku tak silně, až mu zbělely klouby. Rozkročil se nad Apačovým tělem, zvedl zbraň a pažbou se rozpřáhl nad urážlivě rozesmátým obličejem ...
"Já tě ..."
Nedořekl. Přišel okamžik, na který "Žlutá liška" tak čekal a který tak netrpělivě připravoval, špeh ztratil rovnováhu a celý bez sebe se chystal udeřit, když se mu kolem kotníku sevřela Apačova ruka!
Apač využil nepatrné volnosti, kterou mu dovolovaly kožené řemínky, zkroutil zrádcův kotník tak prudce, že ztratil rovnováhu a padl na něj. Aby se plán "Žluté lišky" vydařil, byl zapotřebí ještě jeden zázrak. A ten zázrak se stal. Zatímco zrádce, sedě mu na prsou, bil ho do obličeje, aby ho přinutil uvolnit sevření, puška se dotkla druhé Apačovy ruky. Zajatcovy prsty ji dychtivě obemkly. Prudký pohyb. A už s palcem na spoušti obracel hlaveň proti špehovi. Zrádce ohromeně zíral na černé oko, které se naň upíralo ...
"Pusť tu hlaveň!" vykřikl "Žlutá liška". "Vstaň ! Pomalu ..."
Zrádcovy prsty se pomalu uvolnily. Vstal a ustoupil pár kroků a jako ve snu se upřeně díval na toho zvláštního člověka, který ve zlomku vteřiny dovedl obrátit situaci ve svůj prospěch ...
"Nestřílej ... Pustím tě ... řeknu jim, žes mi utekl ... Nestřílej!"
"Žlutá liška" se pohrdlivě zasmál. Ale dobře věděl, že zrada a zbabělost spolu chodí ruku v ruce, a proto jej špehův náhlý obrat neudivil.
"Přeřež řemínky!" řekl. "Nejprve ruce ... Začni touhle ... Pozor: chci ti pořád vidět na ruce a na obličej ... !"
Ve špehových rukou se objevil malý široký nůž. Poklekl u Apače.
"Žádný zbytečný pohyb!" zamumlal Apač.
Mezi oběma muži se rozhostilo strašné ticho. Kůže prvního řemínku zavrzala pod nožem ...
"Radši bys ten nůž použil jinak, ne?"
Špeh neodpovídal. Věděl, že hlaveň pušky sleduje jeho pohyb ...
"Stačí ! Odstup ... !"
Prudkým trhnutím si "Žlutá liška" uvolnil první ruku.
"Dej sem nůž! Přistup pomalu! Obrať dlaň nahoru ..."
Špeh poslechl.
"Zas odstup ... Dál ... Ještě dál ..."
Za pár okamžiků si Apač sám přeřezal řemínky, které mu poutaly druhou ruku a kotníky. Byl volný. Díval se na zrádce, jehož postava se odrážela od obzoru zalitého růžovým světlem ...
"Tví pánové tu budou brzy!" řekl. "Lehni si na zem. Sem, mezi kameny."
Novými řemínky, které našel ve špehových kapsách, začal jej připoutávat na místě, kde byl před chvílí sám.
"Vzpomeň si na trest, který máme pro zrádce! Ať jsou k tobě supové milosrdní a netrápí tě dlouho!"
"Žlutá liška zasunul pušku do koženého pouzdra, zavěšeného u hrušky sedla a lehce nasedl.
Špeh se díval, jak mizí tím směrem, kde se po nebi rozléval obrovský požár. Věděl, že bílí muži přijdou brzy a osvobodí jej. Ne nebyl neklidný ... Nijak zvlášť ...
Byl by daleko neklidnější, kdyby věděl, že se "Žlutá liška" vydal po jeho stopách a zničil všechny značky, kterými cestu posel. Některé však změnil a nové sem umístil ... Značky bílé tváře zmátly.
Nikdo neví, jaký byl osud zrádce, špeha, protože oddíl jej nikdy nenašel. Dlouho se nerozmýšleli a vyhlásili, že opustil stopu a zběhl. Copak to nebyl přece jen muž s rudou barvou kůže?
Tak bylo pomstěno těch třicet mrtvých od Mrtvé řeky.
