První kulka zavířila v mírném ranním vzduchu, provrtala zadní kufr dostavníku a zarazila se pod lopatkou Johnnyho Mac Laureena.
    Chlapcovy rty pobledly na stříbrných bocích harmoniky, jejíž poslední tón, křehký a bolestný, se spojil s ozvěnou výstřelu. Johnny se udiveně usmál, pak pomalu vstal, aby si přesedl. Zatímco jeho prsty nešikovně hledaly bodnutí, které mu rvalo záda, uviděl rudý kvítek, který rostl na čalounění sedadla, právě v místě. které zrovna opustil.
    Jeho tváře pak dostaly stejnou barvu jako obličej chlapečka, kterého chytnou při nezbednosti, a slzy mu zaplavily nebeské oči. Skrze křišťál, který mu slepoval víčka, se šarlatový květ zbarvil do duhova. "Je to zlato, synku ... ! Máme ho dost, abychom byli šťastni navěky ... Budou nám závidět, to se ví ..."
    Johnnyho čelo se sklonilo k opěradlu a víčka se semkla tak silně, že se křišťálový závoj protrhl. Podél nosu mu sklouzla slza a padla na koženou kabelu, kterou vezl na kolenou.
    "Pistolnický zákon bude trvat jen chvíli, Johnny ! Pak budeme šťastní, protože jsme byli prozíravější než jiní!"
    Olověná moucha vnikla Johnnovi pod lopatku, hryzala mu maso a do celého těla mu vystřelovala ohnivé šipky.
    "Zlato, chlapče ... ! Chápeš? Zlato ... Naše zlato ..." Chlapec byl napůl v bezvědomí a vnímal už téměř jen bolest. Prsty nechaly vyklouznout harmoniku a pomalu hladily kabelu, na níž se rozpleskla další slza. Slza se hned roztekla, chvíli klouzala po odřené kůži, až dospěla k vrypu monogramu, vypálenému žhavým železem. Rychle do něj vklouzla ...

    Otec Mac Laureen mhouřil oči před sluncem a stěží rozeznával dva jezdce, kteří jako by kroužili ve víru červeného prachu. Byli na dostřel ... Otočil se ke "strýci Kennethovi".
    "Co chtějí ... ti chlapi ... ? Proč stříleli ? "
    "Nevím ... Ale takoví ... co zdraví příjezd dostavníku střelbou z karabin ... nejsou nikdy ... moc důvěryhodní! Hyjé ... Rychleji !"
    Otřásali se na kozlíku, křičeli do hřmotu spřežení a jejich hlasy, přerývané a sípavé, odnášel vítr.
    "Umíte ... s tím zacházet ? Doufám, že ano ..."
    "Strýc Kenneth" podával Mac Laureenovi winchestrovku s krátkou hlavní. Ale vyčetl z očí svého společníka tolik odporu, že nenaléhal. Odložil zbraň a zuřivě šlehal koně.
    "Já jsem vás ... přece varoval !"
    Připomněl tu zvláštní scénu z dallaského saloonu, kde ho muž s chlapcem přišli vyhledat. "Zavézt vás do Sixtonu? Ale jistě ... Bude vás to stát sto dolarů ... a den cesty!" S dolary muž neváhal, takže starý Kenneth zalitoval, že částku trochu nezvýšil. Ohledně cesty se muž poradil s chlapcem. "Den cesty, to jde, ne?" Chlapec s vážným výrazem přisvědčil a všichni se smluvili na zítřek. Tehdy on, strýc Kenneth, uznal za vhodné se zeptat: "Jaké zbraně máte s sebou?" a dostalo se mu té ohromující odpovědi: "Zbraně? Nač? Nechci nikomu ublížit... Proč by chtěl někdo ublížit mne?" Před takovou nevinností zůstat strýc kočí celý pryč. Proč? Znal nejméně pět mužů v Dallasu, kteří nepotřebovali mnoho důvodů, aby napadli dostavník, a ten cizinec ... Ne, to bylo příliš hloupé! A co ta kožená kabela s dvěma kapsami, kterou měl chlapec bez ustání přehozenou přes rameno a ze které muž tak lehce vytáhl sto dolarů, to snad nebyl důvod?
    Ano, rozhodně to je zvláštní člověk, ten Mac Laureen ! Ale protože mi platí za to, že je zavezu do Sixtonu, zavezu je do Sixtonu ! A živé a zdravé ... pokud je to možné!
    Tak uvazoval starý Kenneth, když pobízel koně hlasem a bičem ...

    Druhá kulka v uších obou mužů kovově zasvištěla a vyryla ve zlatém prachu brázdu pár kroků od dostavníku ...
    "Jste si teď jist, že ti chlapi nejsou z uvítacího výboru ze Sixtonu?"
    Každý pohyb strýce Kennetha vyvracel bezstarostnost jeho slov. Lehce vztyčen, s hrudí nakloněnou dopředu, s nataženým krkem potřásal jednou rukou opratěmi, v druhé držel bič ...
    "Neslyším už harmoniku vašeho chlapce ... Možná má strach ... Jestli vydržíme až k Rudým skaliskům, máme ještě naději, že se z toho dostaneme ..."
    Mac Laureen se přidržel střechy a sklonil se k okénku vozu ...
    "Johnny !"
    Viděl, jak se slunce třpytí na kovových bocích harmoniky. Johnny na kolenou, s tváří zabořenou do čalounění sedadla, stále tiskl kabelu ze surové kůže a i když se už ani nepohnul, jeho tělo se otřásalo v poskakujícím dostavníku.
    "Johnny ! Synku ..."
    Vtom si Mac Laureen všiml, jak se ve výši lopatky šíří krvavá skvrna a třísní vestu ze světlé daňčí kůže.
    "Johnny! Johnny ! Zastavte! Zabili mi chlapce ... ! Zastavte! Tak zastavte ..."
    "Strýc Kenneth" už svého zvláštního zákazníka neslyšel. Třetí kulka ho zasáhla rovnou do šíje a vyrazila ho ze sedátka. Mac Laureen otočil hlavu právě ve chvíli, kdy Kennethovo tělo sklouzlo mezi posledním párem koní a zmizelo pod dostavníkem.Spřežení, ponecháno samo sobe, pozvolna zpomalilo svůj trysk. Mac Laureen riskoval, že ztratí rovnováhu a sám spadne pod kopyta koní, a s obtížemi se chopil opratí. Zběsile jimi šlehal hřbety zvířat, ta vyrazila vpřed a odnášela dostavník šílenou rychlosti ke změti rudých skal, která se právě objevila na obzoru.
    "Jestli se dostaneme k Rudým skaliskům, máme ještě naději, že se z toho dostaneme ..." Poslední slova strýce Kennetha zazněla Mac Laureenovi v uších. Povzbudivě na koně křikl, a ti se málem vznesli ...
    Skály ze žuly krvavé barvy se kupily jedna přes druhou v neuvěřitelné změti chodeb, průrev a plošin. Oba jezdci byli daleko vzadu, když Mac Laureen zarazil dostavník uprostřed kamenitých kulis ...
    "Johnny ... Chlapečku ..."

    Otevřel dvířka vozu a uchopil dítě pod šíjí a pod koleny. Johnny slabě zasténal a jeho oči se pootevřely ...
    "Jen klid, chlapče ... Postarám se o tebe ... Uzdravíš se ..."
    Přelezl už první stupňovitý balvan, když se mu dítě v náruči slabě pohnulo.
    "Zlato ... Zapomněl jsi naše zlato!"
    "Co je po něm, Johnny!"
    "Vzpomeň si, tati, naše zlato ... Zlato, se kterým budeme šťastni navěky! Jdi. tati, jdi ..."
    Dětská tvář dostala tak bolestný výraz, že se Mac Laureen zastavil. Měl před těmi dvěma ještě pár vteřin náskok ... Mohl se vrátit k dostavníku ...
    "Nehýbej se. Johnny. Zůstaň tady na tom kameni ..."
    Seskočil s balvanu a běžel k vozu.
    Vracel se k dítěti s koženou kabelou přes rameno; vtom se zarazil. Chvatně se vrátil, vlezl na kozlík dostavníku a sebral winchestrovku starého Kennetha ...

    Oba muži znejistěli. Ten větší s dlaněmi do kornoutu učinil další pokus ...
    "Zahoď kabelu, starý, a necháme tě na pokoji! Slibuju ti, že se hned obrátíme k Dallasu ..."
    Teplý vzduch rozerval ostrý hvizd a kulka odštípla kus kamene pár palců od obou mužů.
    "Neděláš dobře, že se vzpíráš. Nechceme ti ublížit. Kdyby tvůj kluk tolik nevykládal o tvém zlatě včera večer v saloonu, klidně by sis jel do Sixtonu a starý Kenneth ..."
    Muž vtáhl hlavu mezi ramena. Kulka zanechala v balvanu růžovou jizvu. Nahoře na plošině, za rozptylujícím se lehkým obláčkem dýmu se ozval hlas:
    "Kenneth? Zabili jste ho ! Jako jste málem zabili mého ..."
    Hlas zdrsněl.
    "... Kdysi jsem přísahal, že se karabiny ani nedotknu. Viděl jsem umírat příliš mnoho lidí ... Ale vy nejste lidé ! Stojíte za míň než kojot ..."
    "Zaraz ten proslov, brachu, a vydej nám zlato ! Hoď sem tu kabelu, a pojedem ..."
    Tam nahoře zazněl z hlasu vztek:
    "Pojďte si pro ni !"

    Číhali na sebe už přes hodinu. Mac Laureen se synem prchli na nejvyšší stupeň a drželi v šachu oba muže, kteří poskoky postupovali mezi balvany, aniž se odvážili až k nim. Johnny ležel na teplé skále, hlavu měl opřenu o plochý kámen a tiše sténal ...
    "Nenech je přiblížit, tati ... Chtějí nám vzít naše zlato ..."
    Dítě tisklo kožený vak pod paži a dívalo se nebesky modrýma očima do očí otci, který dřepěl vedle.
    "Tvůj život je dražší než zlato, synku ... Dejme jim tu kabelu! Odejdou ..."
    "Ne !"
    Johnny vykřikl. Zoufale zaryl prsty do kožených kapes. Jeho prsty rozepjaly měděnou sponu a vnořily se do nitra kapsy.
    "Vzpomeň si, tati ... Na ty procházky, cos mi slíbil, pak, až budeme mít krásná pole ..."
    Stovky drobných zrnek zářily v jeho dlani. Nechal je v tenkých praméncích vtéci zpět do vaku.
    "Naše zlato ..."
    "Kdyby ty bandity napadlo, že je to jen kukuřice !"
    "Je to naše zlato, viď? Říkals to tak?"
    "Ano, Johnny."
    "Taky jsi mi řekl, že má větši cenu než ten žlutý kov, který lidi tak kazí ..."
    "Ano, to jsem všechno řekl ..."
    "Tak ho musíme bránit !"
    Mac Laureen, opřen o karabinu, se díval na syna. Ale neviděl ho. Viděl Johnnyho, jak po jeho boku cválá na koni plavým mořem. Všude kolem vržou kukuřičné listy v lehkém vánku ...
    "Pospíchej, tati ... Už jsou tu !"
    Mac Laureen se vztyčil.
    "Máš pravdu, synku, člověk si musí bránit štěstí !"
    A zatímco chlapec s úlevou znovu a znovu nořil prsty do hladkých zlatých zrn, opřel se zády o skálu a zalícil ...
    Ti dva, co se jako kojoti šplhají k plošince, klidně mohou přijít ... ! Mac Laureenovo zlato nedostanou.

Kreslil Zdeněk Burian