UPRCHLÍCI
Z CLINTONU

 
NAPSAL
JAROSLAV MORAVEC

KRESLIL
ZDENĚK BURIAN




Z PŘÍBĚHŮ INDIÁNSKÉHO POLICISTY

2. Hoch se pohrdavě usmál. Podíval se tázavě na mladšího. "To je hezké, co nám povídáš," řekl konečně, "ale myslíš si asi něco jiného. Chceš to mít lehké - pověsit se nám na paty a nepustit nás vůbec z dohledu."
    "Ne. Nepůjdu za vámi hned. Na vaši stopu se po tři dny ani nepodívám."
    "Chceš dostat zpátky svou pušku, proto slibuješ. Ale já ti ji nedám."
    "Ponech si ji zatím. Mám nůž, pistoli a koně, který na mě nedaleko čeká. Říkám vám to nejen proto, že se bez pušky obejdu, ale také abys viděl, že na koni budu rychlejší než vy, až se za vámi po třech dnech vydám. Dopadnu vás zcela jistě a pak mi zbraň vrátíš."
    Hoch se ušklíbl. "Věděl jsem, že to s námi nemyslíš poctivě. Sázka nebude spravedlivá, protože my koně nemáme."
    "To není má chyba, ale vaše. Nikdo rozumný neprchá bez koně. Jako uprchlíci musíte počítat s tím, že budete stíháni jezdcem. A chceš snad říct, že tři dny náskoku je méně, než kůň?"
    Mladík se opět otočil k mladšímu druhu. Pak vstal a poodešel s ním několik krokù do tmy.
SWS čekal. Doufal, že mladší hoch nebude tak malomyslný, aby zmařil jeho hru. Jestli ji přijme, bude to důkaz, že jeho nechuť k životu není tak silná a zlá.
    Hoch ho nezklamal, neboť když oba skončili své šeptání, starší řekl:
    "Jsi policista a náš nepřítel, ale jsi rudý jako my a proto ti chceme věřit. Přijímáme tvůj návrh. Odejdeš a po tři dny se nepodíváš na naši stopu. A jestli nás pak do týdne nenajdeš, je puška naše a ty řekneš těm, kteří tě poslali, že jsme zmizeli."
    "Ano, tak jsem to myslel."
    "Máme ještě podmínku. K pušce nám dáš také všechny své náboje."
    "V pušce je jich třináct," řekl SWS. "To je až dost. Je to opakovačka, winchesterka. Víc jich nedám, vždyť nejdete na střelecké závody."
    "Potřebujeme lovit."
    "Na to vám střelivo stačí. V této poušti také moc zvěře nenajdete. Půjdete krajem, kde kdysi žili Cochisovi Apači. Víte, kdo to byl Cochise?"
    "Ne."
    "Jeden z nás, který nejdéle věřil, že může bílým odolávat. Dlouho se mu to dařilo, ale nakonec přece podlehl, třeba to byl slavný válečník."
    "My nechceme válčit. Chceme mít jen pokoj od bělochů."
    "Tím méně potřebujete střílet Rozejdeme se tedy. Až se opět shledáme, doufám, že nebudete mít na svědomí žádnou špatnost."
    "Rozejdeme ano. Ale navždycky, protože nás už nikdy nespatříš!"
    Na to už policista neměl odpověď. Pokynul jim a zmizel ve tmě.

    Několik mil od místa, kde opustil indiánské uprchlíky, vybíhala z průsmyku cesta do Morcalfu. Ještě před Morcalfem stála rančerie patřící Fredu Donovanovi.
    SWS se s Donovanem seznámil v době hladových transportů, kdy na řece San Juan hrozil Indiánům hlad a vláda se rozhodla zásobit je potravinami. Donovan jezdil tehdy na kozlíku a SWS na koni jako zvěd dopravní kolony. Později se Donovan oženil. Vzal si vdovu po pěstiteli koní a tak se stalo, že Fred, vozka od nákladu bobu a mouky, vyženil hřebčinec. Majetek ho však nezměnil. Nevzal mu jeho neotesaný humor, ani dobráctví. A právě s pomocí tohoto muže chtěl SWS předložit mladým Mogollům pilulku, o níž věděl, že je rychle vyléčí z jejich psaneckých úmyslů.
    Stačil by jediný den a byli by se svým útěkem v koncích, myslil si. Ani v nejmenším totiž nepochyboval, že se oba hoši nyní pokusí sehnat si koně, než se vydají do pouště. Přivedl je na to sám svou zmínkou, že bez koní jsou v poušti ztraceni. Ta v nich jistě vyvolala přání za každou cenu si konì opatřit.
    Donovanova stáda šlechtěných koní neměla v širokém okolí soupeře. Nikdo jiný tu koně nechoval a navíc - hoši to měli při cestě. Bylo by divné, kdyby je nenapadlo získat koně zrovna tady. A to byla úloha pro Freda. Mohl jim nastražit past, zdánlivě jim krádež koní umožnit a přitom hochy polapit. Tak bude chlapcům nejlépe dokázána jejich nezpůsobilost k psaneckému řemeslu.
    Že by tím porušil ujednáni které s hochy uzavřel, tím si hlavu nelámal. Nebyla to sice příliš čistá hra, ale nebylo to také nic nepoctivého. Slíbil, že nepůjde po jejich stopě, a to také dodrží. Ale uhodnout jejich úmysly - proč ne? Ať si hoši spánembohem koně ukradnou. Zda je při tom Donovanovi honáci chytí, to je jiná věc.

Pokračovat

    Když však ráno dorazil na ranč, rozsypala se jeho past na chlapce jako domeček z karet. Od prvního čeledína, kterého potkal, se dověděl, že Donovan na ranči není. S většinou svých lidí vedl svá stáda do Saffordu, aby je tamodtud poslal po gilské cestě na východ. Na rančerii zůstalo jen kmenové stádo s hříbaty a pár honáků kolem nich. Šéfoval jim Ruiz, starý stabler, mající na starosti hřebčinec.
    Na rančerii ovšem zbyla i paní Prudence, Donovanova žena, Byla to Jižanka, zakládající si nadmíru na svém jemnocitu, a SWS věděl, že tahle seňora nebude ani trochu naladěna pro žertík s rudými chlapci na hřbetě ukradených koní. Najednou viděl, že s tím vůbec nemůže počítat.
    Bylo to zklamání, ale nedalo se nic dělat. Paní Prudence sice vlastnila dobré srdce, ale měla také v zásobě hromadu pevných zásad. Bylo to vidět už z toho, že v nepřítomnosti manžela vládla ranči rukou stejně laskavou jako pevnou, a starého Ruíze nebrala vůbec na vědomí. Stabler tu byl páté kolo u vozu. A pak se ovšem nedalo očekávat, že by mu alespoň ten mohl nějak  pomoci. Raději se mu o rudých chlapcích ani nezmiňovat. Upozornit stablera na případnou krádež koní, mohlo pro hochy znamenat neblahé uvítání.
    Chtě nechtě musil tedy SWS ponechat věci volný průběh. Ať si mogollonští hoši věc vyřeší po svém. Žádná léčka nebude. Trochu si vyčítal, že chlapcům vnukl myšlenku získat krádeží koně, ale pak nad tím pokrčil rameny. Nedostatečná ochrana ranče v době, kdy většina čeledínů byla pryč, zdála se mu dostatečnou zárukou, že ať se hoši pokusí o cokoliv - nedojde přitom k ničemu nenapravitelnému.
    Když tedy dostal od rančerky vlídné pozvání k pobytu, když byl pohoštěn a odbyl si povinný pohovor o starých časech, projevil SWS zájem o postel. Paní Prudence mu vykázala místnost, kde mohl spát celý den. Probudil se až k večeři. Byl právě čas k jídlu a tak sešel přímo do jídelny. Bylo tam prostřeno pro tři osoby a on se probudil tak přesně, že vstoupil téměř současně s rančerkou a starým Ruízem. První otázkou, kterou jim dal, bylo, zdali se přes den nepřihodilo něco mimořádného.
    "Mluvíte, jako byste něco takového čekal, master," řekla hostitelka. "U nás se nic mimořádného nestává, jak je rok dlouhý."
    "Ale hádám, že dnes přece." řekl SWS.
    Podezíravě se na něj podívala. "Že byste měl tak náramně dobrý nos na lumpárny, sir? Víte, že jsme tu dnes opravdu měli zloděje?"
    "Vida! Vsadím se, že vám byli ukradeni nejméně dva koně Je to tak ?"
    "Pámbíčku, jak to víte?"
    "Tuším to. A protože tu není prostřeno pro čeledíny, myslím si ještě, že se vydali za zloději."
    Paní Prudence mu pohrozila prstem. "Tak vy jste nespal, vy filuto! Byl jste vzhůru a všecko jste slyšel."
    "Ne, opravdu jsem spal."
    "Ale s jedním okem otevřeným, jako každý Indián."
    "Ani to ne. Měl jsem jen velmi živý sen. Zdálo se mi, že na ranč přišli dva ostříhaní rudí chlapci a když odjížděli, měl každý pod sedlem jednoho z vašich koní."
    "Nevěřím vám ani slovo."
    "Well. Tak mi povězte, co se stalo a já vám řeknu, proč se mi o tom zdálo."
    Z vyprávění rančerky se dověděl, že v poledne přišli na ranč dva indiánští hoši a ptali se na cestu do Morenci. Naříkali, že mají hlad, že zabloudili a nabídli se, že za trochu jídla udělají na ranči jakoukoli práci. Prudence jim uložila naštípat dříví, a zatímco pracovali, dala jim do brašen jídlo a postavila brašny před dům. Slyšela, jak se pracanti činí, jak sekají dříví asi do tří hodin. Pak rány sekerou ustaly Když ticho trvalo příliš dlouho, vyšla ven, aby se po chlapcích poohlédla. Brašny však byly pryč a rudí kloučci také.
Pak k ní dolehlo stablerovo proklínáni, křik a nakonec výstřel. Domyslila si, že chlapci vnikli do ohrady, osedlali dva koně a pak - pryč! Zatím přiběhli čeledínové a pustili se za zloději. Bylo štěstí, že pobertům padli do rukou jen mladí, necvičení koně a ne zvířata z chovu.
    Pak vyprávěl SWS, co o mladých Mogollonech věděl a jak uhodl jejich záměry.
    "Takoví mladíčkové a už zloději." stěžovala si rančerka. "Vypadali, jako by neuměli počítat do pěti."
    "Každej rudej je už od malička horsestealer . . ." začal starý Ruíz, ale hned se kousl do rtu. Zlostně se zaškubal za vousy. "A vy jste tušil, co zamýšlejí a nevaroval jste nás?"
    "Je pozdě zavírat stáj, když jsou koně pryč." řekl policista a vyprávěl, co s hochy ujednal. "Slíbil jsem jim, ze nepůjdu tři dny po jejich stopě a slib dodržím To ovšem neznamená, že koně nedostanete zpátky. Buď vám je přivedou vaši čeledínové, nebo se za nimi pustím zítra sám."