Pes vyčítavě zakňučel a upřel na svého pána bezmocný, ba téměř prosebný pohled.
"Nezlob se na toho pána, Dogu," řekl tichým, sametovým hlasem muž, jehož uprášený oblek a pohaslé bleděmodré oči připomínaly šerifovi potulného kovboje. Jednoho z těch bláznů, kteří se poflakuji na hranici, od Casa Grande až po Tubutamu a jejichž jedinou zábavou je pár prostomyslných cviků s revolverem a rodea . . .
"Na něco jsem se vás snad ptal, seňore," řekl posměšně šerif, ale tentokrát psa nenakopl, protože před jeho nablýskanou botou stačil Dog včas uhnout.
Byla sobota a v saloonu Quincey Hursta byli všichni muži vyparáděni stejně
jako šerif. Ten uprášený cizinec se sem ani moc nehodil a ti z mužů, kteří od svých stolků pozorovali šerifa a neznámého kovboje, se v duchu radovali.
Soboty v Dunstonu bývaly nudné. Partička karet, sem tam se nějaký honák popral, a to bylo tak všechno. Teď ovšem, dřív - to bývaly jiné časy! Ale to ještě nebyl dunstonským šerifem Mac Pherson. To on zavedl v městečku pořádek, v městečku, které dlouho bylo bez šerifa, či lépe řečeno, ve kterém žádný šerif dlouho nevydržel.
Až Mac Pherson . . .
Jeho předchůdci zabírali na místním hřbitově dobrou třetinu místa. Když o nich někdy Mac Pherson mluvil, říkal pohrdlivě: "Možná, že to byli slušní hoši. Jen škoda, že neměli školu . . ."
A jakou školu měl Mac Pherson na mysli, bylo jasné každému, kdo ho viděl tasit.
Mac Pherson býval pistolník, žádný bláznivý mladík, který se nechává najímat na rodea. Byl už dost starý a zkušený. Jenže ani cizinec nebyl žádný mladík. Jenže i při rodeu za hrst dolarů může člověku štěstěna přát. Cizinec s pejskem, pobuda.
Proč Mac Phersona nenapadlo, že by i cizinec mohl být pistolník? Nejspíš proto, že od té doby, co se Mac Pherson stal šerifem, žádný pistolník se v Dunstonu neukázal.
Cizincova snědá tvář mohla být docela dobře tváři Mexikána nebo míšence. Proto ho Mac Pherson oslovil "seňore". V Dunstonu to ovšem platilo za pořádnou urážku.
Honáci u karetních stolků ztichli a všichni se dívali k baru. Šerifova noha se potřetí pokoušela nakopnout psa. V cizincové vráskami zbrázdělé tváři se nepohnul ani sval.
"Mluvím, ksakru, s vámi!" zavrčel mu šerif přímo do obličeje.
"Hm, opravdu?" řekl cizinec a pak učinil cosi nepochopitelného.
Místo, aby se šerifovi omluvil (tady v Dunstonu byl každý zvyklý se Mac Phersonovi vždycky omluvit), sklonil se a pohladil svého psa. Ten jakoby na pohlazeni svého pána čekal a radostně se pod dotykem dlaně zatetelil.
"Haf, haf!" - Dog dvakrát něžně štekl a olízl pánovu ruku.
Mac Pherson zbledl a to už bylo v saloonu takové ticho, že kdyby Quincey Hurst cinkl skleničkou, bylo by to slyšet až na hřbitově. Na hřbitově, kde odpočívali Mac Phersonovi předchůdci a pak ti, kteří se mu zapomněli omluvit. Odpočívali tam, protože neměli školu. Protože nebyli pistolnici.
Mac Phersonova ruka sjela k boku.
"Seňore!"
Quincey Hurst poklesl za pult a zavřel oči. Střelba mu nevadila, ačkoliv ho vždycky stála nějaké ty láhve. Jenže lepši rozbitá láhev, než hlava. Quincey Hurst o sobě ostatně nikdy netvrdil, že je hrdina. A jistě nebyl v Dunstonu sám. Někteří z hostů se kvapně zvedali a hrnuli se ke dveřím ze saloonu.
Mac Pherson byl ovšem šerif, bývalý pistolník, a ne zabiják. Alespoň to tvrdil. Když viděl, že cizinec nikterak nereaguje na jeho výmluvný pohyb, ten pohyb pravé paže k pravé kyčli, kde se houpalo jeho pouzdro, nadité revolverem, rozzuřil se.
"Chlape!"
Tak už ne "seňore", ušklíbl se v duchu cizinec a unaveně se usmál. Mac Phersonova tvář mu plavala před očima a vlny cizincových vzpomínek vyplavovaly na břeh, na zinkový pult saloonu Quincey Hursta, dávno zapomenuté obrazy.
"Co vám ten pes udělal?" řekl mírně cizinec a pohlédl šerifovi do očí.
Mac Pherson do sebe obrátil kalíšek, který mu Hurst podal tak, aby jen jeho třesoucí se ruka vyčnívala nad pult.
"Nesnáším psy!" štěkl šerif a opět se jeho noha, tentokrát úspěšně, pokusila vyhledat Dogův hřbet.
Pes bolestivě zakňučel, pohlédl velkýma smutnýma očima na svého pána a cizinec zbledl.
Nedíval se na šerifovu lesklou hvězdu, ale na Mac Phersonův silný krk, ozdobený hlubokou jizvou, když řekl: "Proč, šerife, nemáte rád psy?"
"Co je vám do toho?!" zařval Mac Pherson a jizva na jeho krku mu naběhla krví.
Quincey Hurst pod barovým pultem počítal do šesti. To všechno už dobře znal. Nikdy se mu do šesti dopočítat nepodařilo. Nanejvýš do čtyř. Pak to vždycky bouchlo a v Dunstonu byl opět klid. A o šerifovi se nikdo neodvážil tvrdit nic jiného, než že je pašák.
Quincey Hurst měl dobrou paměť, nikdo mu nemusel nic dvakrát vysvětlovat. Moc dobře si pamatoval, jak se Mac Pherson stal šerifem . . .
"Já vím," řekl měkce cizinec, "že nemáte rád psy."
A proud vzpomínek, který mu běžel hlavou, se zastavil v místě, které už dávno mělo pohřbít zapomnění.
"Já vím," opakoval měkce cizinec a uvědomil si, že to zapomnění vlastně nikdy neexistovalo. A upřeně se zadíval na jizvu na Mac Phersonově krku.
Šerif sáhl po revolveru. Quincey Hurst napočítal rekord. Pět. Pak třeskly, téměř současně,dva výstřely.
Muži, kteří zůstali v saloonu, shodně odpřísáhli, že šerif tasil první.
"Dunston je to nejospalejší místo na světě," tvrdí Quincey Hurst, "hlavně v sobotu."
Nikdo z dunstonských starousedlíků ovšem nedá na nějaké řeči Quincey Hursta. To spíš na šerifa a jeho pejska, jak Dogovi všichni v Dunstonu říkají.
A když u toho šerif není, protože on řeči moc nesnáší, pak se mezi honáky vypráví příběh o tom, jak kdysi, ale to už bylo strašné dávno, jejich šerif, ale to
ještě nebyl šerifem, vezl výplatu do dolů v Passadeně a jak ze zálohy jistý pistolník, jménem Mac Pherson, pod ním střelil koně.
A že nebýt pejska, kterého šerif, ale to ještě nebyl dunstonským šerifem, vodil stále s sebou, tak by nejspíš přišel nejen o peníze, ale taky o život. Protože pejsek skočil tomu pistolníkovi Mac Phersonovi na hrdlo, zachránil svému pánovi život a jeho pán pak na Mac Phersonově koni peníze v pořádku odvezl.
A když se někdo zeptá: "To ten pejsek tomu pistolníkovi prokousl hrdlo?" - tak se všichni smějí a říkají: "Kdepak, Dog je hodný pejsek, ten nezabíjí, jen toho pistolníka pořádně kousnul, až mu na krku zůstala hluboká jizva."
A když se někdo zeptá: "A jak tedy ten Mac Pherson vlastně skončil?" - tak se všichni smějí ještě víc a Quincey Hurst s úšklebkem řekne: "No jak, jako každej, kdo nemá rád pejsky."
KRESLIL ZDENĚK BURIAN