IVO PECHAR

 
     Nedělní ráno bylo mnohem přívětivější než sobotní.
   Vál teplý vítr a trať Grand prix rychle osýchala.
   Opět se v pojízdných dílnách výrobců pneumatik míhaly ruce vlasatých mladíků a nazouvaly na široké disky hladké válcové pneumatiky, které se na suchu dokázaly doslova přilepit k asfaltu. Kola vířila na hřídelích dynamických vyvažovacích stolic a mechanici z jednotlivých týmů opět tlačili po place vzpouzející se vozíky s rozkymácenou věží kol a mířili k vyheverovaným speciálům.
   Montyho probudil narůstající pracovní lomoz spojený s pokřikováním a temperamentní muzikou z tranzistorů. Vysvlékl se do půl těla a u hydrantu na sebe cákal vodu a smýval přízrak včerejška.
   Vyměnil pneumatiky, doplnil olej a benzin, umyl vůz a postříkal ho sprayem, že žlutý Ford Escort RS 1600 zasvítil jak slunce.
   Monty se nahnul do žlutého zrcadla karosérie a přejel si dlaní bradu. Po tvářích se mu rozlézalo šedivé strniště. Nespokojeně zamručel. Do chřípí nabral vzdálenou vůni kávy a vydal se za svým malým požitkem ke stánku v depu.
   Jackie Enders přijel před polednem.
   Neušel pozornosti reportérů. Usmíval se a pokyvoval hlavou:
   „Nebe je při mně!"
   Píchal prstem do vzduchu, mhouřil oči a šklebil se slunci vstříc.
   „Dobré, Jackie," poděkoval fotograf pózujícímu Endersovi. „Zlom vaz!"
   Enders pohladil žlutého Forda:
   „Tak co, budeš dneska hodný?"
   Usadil se v anatomickém sedadle, vyšlapával spojku, pohyboval řadící pákou a vyhmatával jednotlivé rychlosti.
   Monty se opřel o střechu vozu a pozoroval Enderse.
   „Řazení je ještě trochu tuhé. Měnil jsem převody. Trochu jsem s tím v noci jezdil, aby si to malinko zvyklo..."
   Enders Montyho přerušil:
   „Odpusťte si ty výklady, Monty! Znervózňujete mě s tím. Chci mít pocit, že je vůz dokonale připraven a vydrží tolik, kolik budu potřebovat."
   „Tak zlom vaz, Endersi," řekl Monty a odlepil se od vozu.
   Před třináctou zaujaly vozy svá místa na startu.
   Tři a dva, tři a dva stály za sebou se zhasnutými motory a celý ten dlouhý konvoj tonul v obřadném tichu.
   Mechanici lezli po kolenou a stírali hadrem z asfaltu kdejakou mastnou skvrnu, dokud je pořadatelé nezahnali k boxům.
   Odmávnuto.
   Stádo zaburácelo a vrhlo se vpřed. Čtyři hodiny a dvě kola budou jezdci kroužit po okruhu.
   Enders hnal žlutého Forda k první zatáčce. Vozy se téměř otíraly boky. Jezdci v tuto chvíli aby měli oči kolem celé hlavy. Enders vyrážel výkřiky, do uší se mu drala vřava motorů.
   Po pěti kolech byl žlutý Ford na čele.
   Monty u boxu nastavil Endersovi signalizační tabuli. Žlutě svítí velké plus a 30 S - takový je už náskok Jackieho. Každé další kolo Monty číslici přepisuje.
   Po hodině je bílá Alpine BMW téměř o celé jedno kolo za Endersem. Manažer F.E.R. týmu pan Simon se na svého jezdce zlobí:
   "Zbytečně štve vůz! Proč nejede takticky? Má před sebou ještě tři hodiny."
   Monty namaloval na tabuli velké plus s vykřičníkem: Udržuj tempo! Nezrychluj!
   Žlutá fordka vyskočila do zatáčky na horizont. Monty se natáhl s tabulí co nejdále do dráhy. Vůz probzučel jak vydrážděný sršeň.
   Celou další hodinu jezdil Enders poslušně v závěsu za bílou alpinou. Monty kolo za kolem zdvíhal černou tabuli se žlutým křížkem a vykřičníkem. Manažer F.E.R. týmu byl  spokojen. Tři jeho vozy jedou mezi prvními deseti.
   Bílá alpina má potíže a zastavuje u boxu. Přibíhá komisař, aby dohlédl na regulérnost: k vozu smějí jen dva mechanici.
   Enders se zbavuje únavy po svém. Nutí sebe i vůz k většímu výkonu. Když vůz letí po rovinkách, Enders funí, frká, vyráží vzdechy a výkřiky. Organismus fordky se po třech hodinách podobá vozu, který týdny bloudil Saharou.
   Endersův náskok se zvětšil na jedno a půl kola. Bílá alpina, která se vrátila na trať, nemá už tak jasný, ostrý zvuk.
   Enders projel kolem depa se staženým okénkem a vztyčenou paží. Simon zavolal na Montyho, který si připravoval v boxu věci:
   „V příštím kole staví Jackie u boxu. Všechno hotové, Monty? Motor mu šel ostře, nic jsem neslyšel. Nejspíš bude měnit gumy, nebo se obává, že mu nevystačí benzin."
   Monty vyzdvihl na zídku patentní kanystr s ohebným, širokým hrdlem. Natankovat padesát litrů benzinu s tímto aparátem vlastní výroby je záležitostí několika vteřin.
   Žlutý ford vylétl na horizont a prudce brzdí.
   Enders se vyklonil z okénka a zachroptěl:
   „Benzin! A dejte mi napít!"
   Simon přiskočil s hrníčkem čaje.
   „Jedeš skvěle, Jackie. Můžeš si teď klidně dovolit šetřit vůz."
   Monty se Storkem zdvihli kanystr a benzin bubnuje do nádrže. Chlap z vedlejšího boxu dělá na Enderse významné posunky.
   „Co chceš?" kývl na něj posměšně Enders. Simon se naklonil do okénka:
   „Ukazuje ti, abys zhasnul motor."
   „Blázní? Po té honičce je skoro oddělaný. Nemusel by mi také už chytnout. Kašlu na něj!" vzteká se Enders.
   Simon pozoruje komisaře.
   „Jackie, jde sem bafík. Mohli by tě diskvalifikovat."
   Enders už uviděl chlápka ve zpětném zrcátku. Zaklel a otočil klíčkem. Motor vykašlal špinavý oblak a ztichl.
   Monty odšrouboval hrdlo a zbytek benzinu mu skropil rukáv.
   „Hotovo, Jackie," řekl Simon a rychle ustoupil od vozu.
   Motorový startér zavrčel, ale naprázdno.
   Enders ještě několikrát otočil zuřivě klíčkem, ale jedinou odpovědí byl mrtvý, klokotavý zvuk.
   Monty skočil k víku motoru a ponořil se pod něj, všechno bylo rozpálené a Monty sykal, když vyndával zaolejované svíčky. Mezi prsty mu vířil klíč. Křikl:
   „Zkus to, Endersi!"
   Startér bezmocně zazvonil a Endersovi spadla ruka z volantu.
   „Taková pitomá smůla! A kdybych to nevěděl!"
   Monty znovu roztočil klíč. Simon se mu díval přes rameno:
   „Co chceš dělat, Monty?"
   „Vstříkneme pod svíčky čistý benzin."
   Simon se vrátil k Endersovi, aby ho uklidnil:
   „Máš ještě pořád tři minuty náskok."
   Stork podal Montymu vodní pistoli nabitou benzinem. Krátký proud vystřelil do otvoru válce a rychle se vypařoval.
   Monty okamžitě nasadil svíčku. Simon pozoroval celou operaci. Konečně mohl křiknout na Enderse:
   „Startuj!"
   Motor prskl a na další pokusy odpověděl prázdným klokotem.
   Endersovi klesla brada na prsa. Simon zařval.
   „Monty, máš ještě devadesát vteřin!"
   „Zkusíme to ještě jednou?" zeptal se Stork.
   „To nemá cenu. Je to zaolejované. Storku, podej mi kyslíkovou láhev!"
   Monty má popálené prsty a otlučené hřbety rukou. Svíčky musí znovu ven.
   „Ještě sedmdesát vteřin," hlásil Simon.
   „To je bláznivý nápad," řekl Stork a podával Montymu bombu s ostrým kyslíkem. Monty namířil hubici ventilu do otvoru válce a škubl uzávěrem a hned zpět. Sykot - a vzápětí vyšlehl z válce plamen. Olízl Montymu rukáv a drobné plamínky se roztančily na mastných skvrnách kombinézy. Monty namířil hubici do dalšího válce. Ostrý kyslík zažehl zaolejovaný vnitřek a v ohnivém jazyku spálil naráz všechnu mastnotu. Byly to jen okamžiky, výstřely. Monty přelétl přes celý blok válců. Jeho rukávy hořely a oheň mu dýchal do tváře.
   Stork se vyjeveně díval na muže, který omotával hořící paže kolem svého těla, který jimi bušil a drtil v objetí neviditelného protivníka. Monty se schoulil do dřepu a ukryl ruce do klína.
   „Co stojíš!" zařval na Storka Simon. „Namontuj svíčky! Dělej!" Zůstal také na chvíli ohromený tím divadlem.
   Enders se díval do zpětného zrcátka a hlídal bílou alpinu. Z jeho náskoku zbylo už jen několik vteřin. Enderse pálily od samé bezmocnosti dlaně. Ždímal volant. Čpavý pach spáleného oleje a shořelé látky prolézal kabinou. Endersovi šlo v těchto okamžicích o titul mistra Evropy.
   Ten bílý bod, který se vynořil v zpětném zrcátku, je hrozba, která rychle roste do tvarů konkurenčního vozu.
   Zvuk motoru, ostrý jak pila, postavil Montyho na nohy. Opřený o zeď boxu byl svědkem, jak se bílá alpina přehnala kolem. Monty držel paže opatrně od těla, z ramen mu visely ohořelé oranžové cáry.
   Enders pohlédl k boxům a jeho rty, už opět zakryté ohnivzdornou rouškou, šeptaly něco, co Monty nemohl slyšet.
   Simon udeřil pěstí na střechu:
   „Jeď! Ještě není nic ztraceno!"
   Motor zahrabal naprázdno, pak se chytil a zahřměl.
   Pod žlutým Fordem zahořely pneumatiky a nechaly na trati černé šmouhy.
   „Jak ti je, Monty," staral se Simon a bál se dotknout svého starého mechanika.
   „Sanitka tu bude hned," utěšoval.
   Monty se pokusil o úsměv.
   Ale kůže ošlehlá ohněm nepovolila. Montyho tváří prolétalo palčivé trnutí. Monty se šklebil bolestí, když řekl:
   „Já vím, šéfe, byla to strašná pitomost, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo."
   „Ba ne, hochu," Simon sklopil hlavu, „v tom je právě ten velký vtip. Udělat okamžitě a přesně to, co je potřeba."
   Depem projížděla sanitka a zastavila na vnitřní straně boxů.
   Monty nepospíchal. Chtěl vidět žlutou fordku v plném tempu. A pak se teprve nechal zavřít do sanitky.



NAKRESLIL THEODOR PIŠTĚK