BILL HILTON se přitiskl k mřížím své cely a upřeně pozoroval bránu, která se otvírala na protějším konci nádvoří pevnosti. V hrdle zdusil výkřik bezmoci a na chvíti zavřel oči. Když je znova otevřel, byli na nádvoří vojáci a už za nimi zavřeli obě křídla vrat. Všichni tři jeli přímo vpřed. Nesestoupili z koní a barvy jejich ozdob na slunci jasně zářily. Zastavili se dvacet kroků od plukovníka Burkera se zdviženou levou paží. Ruka byla široce rozevřena a dlaň se otvírala před plukovníkem.
"Pawneesové zdraví velkého otce s bílou tváří ... "
Jeden z nich vytrhl dlouhé bílé péro z čelenky svého koně a vyhodil je do vzduchu mezi důstojníka a Indiány.
Vytřeštěný pohled Billa Hiltona sledoval péro, které v pomalých kruzích klesalo k zemi.
V obličeji se mu nehnul sval ... Ani neslyšel salvu z pušek.
Tři jezdci na zlomek vteřiny zůstali v postoji, ve kterém je zastihla smrt, pak se pomalu zkroutili na sedla svých koní a sklouzli na zářivý písek několik kroků od péra bílého mořského orla, znamení míru.
Zuřivý řev se ozval z kouta nádvoří a za ním následoval hlomoz dveří, do kterých někdo bušil a lomcoval jimi.
"Jste zbabělci! Zbabělci! Pozvali jste je ... Šli mluvit o Míru! ... Zavraždili jste je!"
Plukovník Burker odtrhl pohled od tří mrtvol, obrátil hlavu k neforemné budově, ve které bylo pevnostní vězení, a pokrčil rameny:
"Běžte uklidnit Hiltona! Ale s mírou ..."
Dva vojáci, kteří mu sloužili jako ordonance, se na něj usmáli, odepjali opasky a pomalu zamířili k vězňově cele.
Na březích Malé Missouri se shromáždilo na dvacet kmenů. Ke kmeni Siouxů se připojili lidé z Ptačího národa, pak lidé z Řek a lidé ze Skal. Některé kmeny, sídlící příliš daleko, vyslali jen své nejlepší válečníky; jiné, bližší, přišly celé, a konečně některé byly zastoupeny jen svými náčelníky. Přišli i Cheyennové . Zapomněli nedávné rozmíšky a postavili se bok po boku k pyšným Havranům ... Mandanové se šedivými vlasy, kteří sestoupili z minnesotských lesů, se vmísili mezi Apače a divoké Komanče, kteří přišli z vyprahlých jižních pustin.

***

"Nechte nás, seržante!"
Seržant pustil paži Billa Hiltona, zasalutoval a šel se postavit ven ke dveřím.
"Chtěl jste se mnou mluvit, Hiltone ? Poslouchám ..."
"Ti tři Pawneesové přišli podepsat mír! A vy jste to věděl, vždyť jste mne poslal na břeh Missouri, abych tu schůzku sjednal ..."
Plukovník Burker se posměšné zahleděl na vězňův napuchlý obličej.
"Co jsem mohl dělat jiného, když si vás ti rudí psi váží? Jedině vy jste se mohl přiblížit k Černému Orlu a jedině vy jste mohl přivézt informace, které jsem potřeboval ... "
"Spáchal jste zbabělost a vraždu! Znám Indiány ... Budou chtít pomstít své bratry a válka začne znovu! Vaší vinou! Dal jsem své slovo ..."
"Nebuďte malé dítě, Hiltone! Poprvé v životě mám před sebou deset tisíc rudých psů, a myslíte, že toho nevyužiju? Kdybych podepsal mír, znovu by se rozprchli po prérii ... Chci je všechny zneškodnit, dokud je mám v hrsti. Slyšíte, Hiltone? Všechny! Naráz! Musel jsem je tedy dohnat až do krajnosti ... Proto jsem dal zastřelit ty tři Pawneesy!"
Hiltonovy tváře, poznamenané podlitinami po opascích, se nervózně chvěly.
"Nejste důstojník, Burkere! Jste řezník ..."
"Dost s tou komedií, Hiltone! Nebudu přijímat rozkazy ani rady od nějakého potulného lovce. Vaše štěstí, že nejste voják! To bych vás dal postavit ke zdi! Seržante! Doprovoďte ho, kam patří..."

***

Příděl alkoholu byl ztrojnásoben a vojáci chodili po pevnosti, vyřvávali a zpívali z plna hrdla. Odváželi bedny a balíky. Prohlížely se zbraně a rozdělovaly náboje. Svazovali koně a odváželi je ve velkých vozech s plachtami. Nějaký voják chvíli vrávoral před dveřmi věznice.
"Hej, ty psí synu! ... Jen se koukni ... S tímhletím na ně jdeme, na kojoty! Ale však to uvidíš, jedeš s námi!"
Bill Hilton si chladil rozpálené čelo o mříže. Zvedl hlavu.
Voják držel v náručí zbraň, jakou Hilton dosud neviděl.
"To koukáš, co? Kulomet se to jmenuje! Padesát ran za minutu. Ten pan Hotchkiss není žádný hlupák ... Na mou duši ... Nemůžu se zítřka ani dočkat."
Muž stál nejistě na nohou a hladil bronzovou hlaveň zbraně. Škytl.
"Dostali jsme to před třemi dny ... Zdá se, že náš plukovník byl první na řadě ... Ha! Ha! Ha! na každý vůz jeden, povídal plukovník! To bude ve věčných lovištích nával, až to spustíme! ... " Opilec vesele ukázal prstem k nebi.

***

"Stát!"
"Stát! Stát!"
Světlonoši zvedali ruce a jezdci z eskorty opakovali jejich výzvu. Konvoj, který se sunul po planině jako raněná ještěrka, pomalu ustal v pohybu.
"Utvořte kruh! A ať to jede! ... Nebo nám rudoši vyklepou kabáty! ..."
Zatímco vozy zpomalovaly, až zastavily, Bill Hilton usoudil, že přišla chvíle jednat. Malý hubeňour, který ho hlídal, měl duši zatemnělou alkoholem a nechal se bez odporu odzbrojit. Když se mu nakonec vydral z hrdla fistulkový výkřik, Hilton už vyskočil na koně a bodal ho oběma ostruhami. Dál ke skalám, z dostřelu! ...
"Střílejte! ... Ksakru! Tak střílejte! ..."
Uprchlík byl už jen pohyblivým bodem, který se odrážel na rudém pozadí skalisek. Roj střel s hvízdáním vyrazil z nejbližších vozů ...
"Hurá, dostal ji! ... Dostal ji, zrádce! "

***

"Nezradil jsem tě, Černý Orle! Nezrušil jsem své slovo ... Neoklamal jsem ... "
Hilton se vlekl mezi skalami, opíral se o lokty, zanechávaje za sebou balvany zrudlé krví.
"Neútočte ... Hlavně neútočte ... Postřílejí vás těmi kulomety ..."
Hilton sbíral poslední síly ... Vydržet ... Ještě vydržet ... dovléci se až ke kaňonu, ve kterém jsou rudí muži... říci jim o pasti, která je čeká ... Ještě chvilku ... a jsem tam! ...
Dorazil k východu ze soutěsky. Vtom se vzneslo k nebi jakési vytí. Namáhavě se zvedl. Necítil už žádnou bolest, protože mu ztuhla v žilách krev.

***

Válečný pokřik ho na chvíli ohlušil. Spatřil, jak se rozjeli! Rozvinuli se po planině, zvedajíce oblak prachu, ve kterém tu a tam zazářily chocholy a malované štíty. Byli tu Pawneesové a Havrani a byli tu i Mandanové s šarlatově rudými toulci a jejich světlé vlasy vlály ve větru. A projeli kolem Apačové, v rukou třímali dlouhá kopí a jejich divoký pokřik byl násoben křikem Komančů, kteří cválali bez sedel.
První salvy z kulometů už zasáhly přední řady válečníků.
"Nezradil jsem tě ..."
Kůň bez jezdce jel těsně vedle Billa Hiltona.
"Pojď blíž! ... Pojď ... Ještě kousek ... Pojď blíž, dokud ještě trochu dýchám ..."
Mustang zaržál, ale nechal Billa nasednout ...
"Vpřed! ..."
Bill Hilton jel kolem řad nedočkavých válečníků. I přes střelbu z kulometů se znovu seskupovali a znovu vyráželi k útoku. Brzy se dostal k Černému Orlu ... Siouxský náčelník otočil hlavu a změřil si bílého jezdce:
"Lhal jsi ..."
"Ne ... Černý Orle .... Nezradil jsem tvé bratry ... Nezra ..."
Kulometná palba je srazila oba. Oči Billa Hiltona se obrátily v sloup, ale měl ještě tolik sil, že mohl namířit revolver do míst, kde byl plukovník Burker, a ránu po ráně vyprázdnit zásobník ...
"Vidíš, Černý Orle ... Nemám s nimi už nic společného..."
Černý Orel už neslyšel.

***

Těch pár, co to přežilo, přišlo následující noc posbírat své mrtvé. Našli Černého Orla, který v ruce držel ruku bílého muže. Zahalili svého náčelníka do koženého rubáše a uložili jeho tělo do vidlice tří větví tváří k planině.
Bílý muž byl pohřben v mohyle pár kroků odtud ...
... Ale čas plynul ...
Větve se zlomily a kožený rubáš se skutálel k mohyle a prérijní větry přikryly jednou hlínou Černého Orla i Billa Hiltona, trappera, který nikdy nezrušil dané slovo ...

***